Komfortní zóna? Vystup i Ty!

Je sranda, co jeden úraz odstartuje. Najednou máte tolik času přemýšlet a nad vším uvažovat. Zvažovat pro a proti. Sepisovat si k tomu seznamy. Neříkejte mi, že jsem v tom sama. Což když jste standardně pracující člověk - min. 8 h denně, k tomu máte přítele a kamarády = chcete žít i normální soukromí život na 110 %. Tak vám nezůstane moc času na to, aby se vám honily myšlenky volně a měli jste čas je uklidit do správných přihrádek. Protože co si budem, ty naše hlavy, to je blázinec a jeden velkej šmudrchanec všeho. To nejsilnější a zároveň to nejzranitelnější, co máme k dispozici. 

Každopádně loni v srpnu po mém rozdrceném zápěstí, jsem si doma poležela pár týdnů. Nikdy jsem nebyla tak dlouho mimo svoje pracovní prostředí. Nikdy jsem neměla tolik času přemýšlet nad tím, kam ten můj život směřuje. Pořád jsem se k něčemu hnala a tak nebyl čas nad tím až moc polemizovat. Až na to došlo. Tím jak mi sem tam přišlo nějaký info z práce jsem přemýšlela, zda mně to ještě dělá šťatnou. Zda to jsem pořád já. Jsem? Nejsem? No rozhodně to nepoznám, dokud to nezkusím. Takže jsem začla přemýšlet nad tím, že opustím svoje "teploučký" místečko. Místo vedle své nejlepší přítelkyně, která za mnou stojí když jsem praštěná, zamilovaná, protivná nebo bez nálady. (S. i když tě někdy štvu, seš moje srdíčková.).

Když jsem se vrátila, byť jen s jednou funkční ruku do pracovního procesu, pomalu jsem začala svoje odhodlání schvovávat za strach. Uživím se? Budu se mít jinde tak dobře? Budu tam mít kolegy se kterýma si budu rozumnět? Což když si nic nenajdu..? Bla bla bla.. milion hloupých otázek. Do toho k nám do trojky nastoupila další skvělá kolegyně a odejdětě si od dvou super holek a srandy v práci. Moje nálady byly jak na horský dráze. Jednou v pohodě, jednou happy jak dva grepy a jindy protivná, výbušná a naštvaná. Štvalo to mně i moje okolí. Až jsem to nevydržela a šla jsem dát výpověď. Prostě to pustit ven, se slzou v oku. Když pominu strach z nejistoty a budoucnosti. Tak mi spadl sakra velkej kámen ze srdce. Dorazila očekávaná úleva. 

Moje výpovědní lhůta se kvůli událostem ve firmě a kvůli mému výběru práce protáhla asi na 6 měsíců, ale nastala. Měla jsem to nejkrásnější rozloučení jaký jsem si od kolegů mohla jen přát. 

V pátek jsem končila a v pondělí nastupovala do nové práce. Do práce která má být dost podobná a zároveň úplně jiná. Jeden den zaměstnancem, druhý den živnostníkem. Ani nevíte kolik jsem v sobě měla neutřízených emocí. A i když je ten přestup těžkej. Cítím, že se mi ulevilo. Že mi spadl kámen ze srdce a zase trošku omládnu a nebudu se cítit na 40 s hypetou (v realitě bez hypotéky) na krku. 

A co teď dělám? Posílám úsměvy na svatby, večírky i akce. Ale o tom zase až někdy jindy. :)

Asi vám to nebude dávat moc smysl. Ale mně to dává velkej smysl a tak trochu pocit úlevuy. 

P. S. omlouvám se (snad hlavně sama sobě), za tak dlouhou odmlku a odsouvání všeho na "potom".
P. P. S. udělejte pro sebe něco, co milujete.

S láskou.

Vaše Michelle




Komentáře

Oblíbené příspěvky